Vždycky mi vrtalo hlavou, jak se to dělá stát se spisovatelem / skladatelem / pianistou / zpěvákem / malířem. Jak se to dělá, být známý svým dílem, tak jak byli Charles Dickens, Beethoven, Mozart, Ville Valo ( haha :D ), Antonín Dvořák, Jiří Trnka, Astrid Lingrenová, J.K.Rowlingová. Můj svět byl zdaleka jiný. Pro společnost, ve které jsem vyrůstala, jakoby kreativní tvorba neexistovala, nebyla dostatečně podstatná, byla pro ty “bohaté”. Hledala jsem způsoby ve škole, jak se věnovat zpěvu a hraní a jak se v tom zlepšovat. Ale co dál? Vždycky to byl jen ten “kroužek” pro děti. Piano mi přineslo do života úžasné chvíle, ale všichni počítali s tím, že jej využiju jako učitelka. A to je všechno? Vystudovat a pak už jen učit? A uživí mě to vůbec? Proč je hudba tak málo ceněná? Pořád mi znělo v hlavě.

Jaké jsou příběhy známých osobností?

Přemýšlela jsem nad tím, kdo byli ti jednotliví lidé, jaké byly jejich skutečné příběhy. Také se narodili jako obyčejní lidé, kteří se naskytli snad ve správnou dobu na správném místě? Narodili se v té “správné” rodině? Byl někdo, kdo jim neustále pomáhal? Byly to doby, kdy jsem ještě neměla přístup k informacím, jediný můj zdroj bylo to, co jsem slyšela ve škole nebo si našla v knihovně. Byl to silně offlinový svět z mého tehdejšího pohledu omezených možností. Přesto jsem hltala vše, co jsem v knihovně objevila, zlomová pro mě byla kniha Sbohem, můj krásný plameni, která odkryla velkou část tajemství Mozartova života ale spoustu tajemství také přinesla a léta jsem nad nimi dále přemýšlela.

Internet tohle všechno změnil. Dovídala jsem se o životech známých lidí více a více informací a čím více jsem o nich věděla, tím více mi připadalo, jako kdyby mi byli blíže. V životě školy jsem je vnímala jako modly, ale i oni měli své těžké chvíle, své rodiny, své sny, které nikdy nebyly naplněny. Začali často velmi mladí a také často jako velmi mladí z tohoto světa odešli. Bylo mi to tak líto, pak jsem začala chápat, že v kontextu jejich světa a doby vytvořili neskutečná díla za tak krátkou chvíli, i přestože zněli daleko méně zvučnými jmény. Jak mohli za tak krátký život dokázat tolik věcí? Je to ten talent, o kterém všichni mluví? Pak nemám žádný talent, říkala jsem si.

Co vlastně chceme?

Dnešní doba je jiná. Připadá mi, jakoby se vše obrátilo. Lidé nechtějí mermomocí něčeho dosáhnout za každou cenu, ale spíše směřují ke štastnému životu. A mezi tyto lidi jsem se začala řadit i já. Dříve jsem často měla velkou touhu něco dokázat, být něčím hmatatelně nezapomenutelná, vytvořit něco velkolepého. A nešlo to. Čím víc jsem chtěla, tím víc to nešlo. Znáte to? :) A tak jsem šla hloubš.

Začala jsem se soustředit na to, co mě skutečně baví, co mi přináší nekonečně radostné pocity a při čem mi čas utíká nejpomaleji. A to jsem zjistila, že je kreslení a malování. Od počátku tvorby maleb jsem byla bytostně přesvědčena, že to je taková krása, že se tím nebude problém časem živit. Nevěděla jsem nic o cílových skupinách, o tom, že má tvorba se může líbit jen někomu a někoho nebude zajímat vůbec. Neměla jsem ponětí o tom, jak cena ovlivňuje pohled na hodnotu výrobku. O podnikání ruční tvorby jsem vlastně nevěděla vůbec nic. Myslela jsem, že vše přijde samo, tak jak jsem viděla v příbězích mnoha lidí. Dlouho mi trvalo pochopit, že to byla jejich jedinečná cesta, zasazená do jejich jedinečného prostředí ve kterém žili. A najednou jsem se začala dovídat i o těžkých stránkách jejich cesty. O nemocech nebo chudobě, kterým na počátku čelili. O tom, kolik překážek museli překonat nejen ve vnějším světě, ale především sami v sobě. O tom, jak začali v momentě, kdy už se zdálo, že nemohou více ztratit. Když člověk totiž na začátku nemá nic moc (a nemusí to být zrovna majetek nebo zázemí), odráží se mnohem snadněji. Ví, že už musí něco udělat, aby svou situaci změnil. Sama jsem si před pár lety prošla těmito volbami, kdy jsem věděla, že pokud chci svůj stav štěstí v životě zlepšit, musím do toho skočit po hlavě, děj se co děj.

Volím pomalou cestu

A poslední roky si říkám, chci ještě stále riskovat? Chci se potýkat s dalšími dramatickými událostmi, abych dosáhla svých snů? A rozhodla jsem se, že nechci. Nelze svých snů dosáhnout harmoničtěji a s větší lehkostí? Štěstí pro mě dnes znamená být především zdravá, uvědomělá svých myšlenek, činů a jejich důsledků.

Sny, na kterých teď pracuji, se plní velmi pomalu. A já se pořád ptala, jak je to možné, proč to někomu jde tak snadno a někomu ne. Ale já si vlastně volím, aby to šlo pomalu. Už se odmítám podřizovat dramatům světa, aby ovlivňovala můj stav bytí, abych s vyplazeným jazykem večer usedla bez energie cokoliv vytvořit. A když přijde propad, raději volím odpočinek než rychle znovu něco dohnat, jak jsem měla ve zvyku.

A tak postupuji pomalu, ale s jasnou a čistou myslí, když je to možné a když to možné není, nedělám v tomhle směru nic. Nechť každý najdeme způsob, který nám bude na cestě za sny nejpřirozenější ❤️ .