Jako dítě je člověk nejpřirozenější v jeho volbách a cítěních. Nevím, jak to měli ostatní lidé, ale vzpomínám si, že nejvíc sama sebou jsem byla v době než jsem začala chodit do školy. Přestože jsem se těšila, co nového přinese a chodila jsem do ní ráda, ztrácela se má podstata.

Já se začala opravdu naplno věnovat kreslení a malování až někdy ve svých 24 letech. Věk, ve kterém umělci už mají své první úspěchy za sebou, ať už to jsou třeba působení v kapele nebo ocenění za výtvarná díla či další.

Nejdříve hudba, pak to ostatní

Celá má cesta k výtvarnému vyjádření byla dlouhá a klikatá. Od mala jsem se věnovala hudbě. Milovala jsem zpěv, vystupování na školních besídkách a když jsem mohla konečně začít hrát na klavír, bylo to, jako kdyby se mi splnilo vše, co jsem od života chtěla. Hudba byla moje priorita číslo jedna, neexistovalo nic, co by bylo pro mě důležitějšího a více naplňujícího. Čím dál více jsem byla přesvědčená, že má životní cesta je skrze hudbu, že jediné, co mě udělá štastnou je tvořit hudbu v nějaké vysněné kapele, měla jsem přesnou představu, jak by to mělo znít. No ale tak se stalo, že mé představy byly pro okolí nepředstavitelné. Nemohla jsem najít lidi, kteří by mou silnou vášeň sdíleli a chtěli se podílet společně na vzniku něčeho fenomenálního. Složila jsem pár skladeb, které i mě do dnes udivují, ale tam se má hudební kariéra v podstatě zastavila. Bylo velmi těžké přijmout, že možná to není můj úděl, že ne vždycky to, co my nejvíc chceme je ten náš dar, i když s ním může velmi úzce souviset. Často závisí na všech možných okolnostech.

Vše zlé pro něco dobré

Jedna z nejzajímavějších faktů je asi to, že právě proto, že v malování jsem neměla žádné vzdělání, mi umožnilo začít svůj potenciál využívat naplno. Dneska existuje už mraky úžasných lektorů a umělců, kteří dokážou vést člověka v jeho silných stránkách, ale když já jsem vyrůstala, takoví lidé nebo místa pro vyvíjení uměleckých činností v mém kraji byli spíš vzácností než samozřejmostí. Asi jinak to vypadalo v Praze, ale jinak někde v horní dolní, kde byla nejdelší historie tak možná horničiny a zemědělství. Nebyl internet a vrchol všeho vědění člověk našel jedině v knihovně a i tam záleželo, jestli se tam kniha zrovna nacházela.

Dříve jsem byla za to naštvaná, že jsem možnosti, co měli jiní lidé, prostě neměla. Ale když jsem nad tím přemýšlela dál, uvědomila jsem si, že je to vlastně dobře. Nebyla bych schopna v takovém prostředí přijímat rady tak, aby ze mě zformovaly umělce. Roky jsem chodila na hodiny klavíru, ale tím, jak jsem se učila předepsané věci, naučila jsem se akorát fungovat v určitých mantinelech, které mě vlastně brzdily. Dnes mám největší požitek z toho, pokud mohu na klavír volně improvizovat. Ne ze skladby, kterou se naučím tupě podle not. Většinou nerada myslím ve škatulce “co by, kdyby”, protože těch možností může být nekonečně mnoho. Ale v tomto konkrétním případě mi došlo, že by vyhrazené mantinely pro svobodu tvorby malování udělaly tak akorát více škody než užitku. A dnes už vím, že to tak prostě mělo být a jsem ráda, že to tak dopadlo.

Nejstarší vzpomínky na malování

Nejvíc fascinující je, když si vzpomenu na ona léta před tím, než jsem začala chodit do školy. Pamatuji si, že z toho, co bylo nám dětem v 90. letech dostupné, tak jsem nejvíc trávila čas nad kreslením. A opravdu, za celých těch dalších 20 let mě ani jednou nenapadlo, že by to mělo být něco, co je má vyjadřovací schopnost a že v tom mám nějaký talent. Celou školu jsem ve výtvarce dělala průměrné výkresy, nijak jsem nevybočovala. I když výtvory nebyly nejhorší, nikdy jsem s tím nebyla tak spokojená, abych uvažovala, že umím něco jako kreslit.

Problém byl ale v tom, že jsem neuměla tuto dovednost rozvíjet, protože jsem o ní vůbec nevěděla. Avšak dřív než jsem chodila do školy, vím, že mou největší radostí bylo, když jsem mohla nakreslit nějaké zvíře podle knížky a výsledek někomu věnovat. Vím, že jsem nakreslila jelena v přírodě pro jednoho člena rodiny a dodnes si pamatuji, jak nemohl uvěřit, že jsem to kreslila já. Mohly mi být tak 4 roky, max. 5 let. Já si tehdy myslela, že dotyčný překvapenost jenom hraje, protože obrázek se velmi vzdaloval od toho, jak jsem vnímala, že by měl vypadat. Jenomže když si na to zpětně vzpomenu a podívám se dnes, jak kreslí předškolní děti bez vedení učitelů, tohle skoro nikdo nesvede. Je to až neuvěřitelné a najednou mi to dává smysl, že mi nějakým způsobem byl dar malování vložený do vínku a že se neobjevil jen tak z ničehonic z nebe.

A proto pořád tvrdím, každý člověk má něco, na co je neuvěřitelně talentovaný a projeví se to ve velmi brzkém věku. Stačí jen trochu zavzpomínat a to, co vás hodně táhne, dát tomu prostor, a uvidíte, jaké se najednou začnou dít věci. Mě to udělalo naprosto štastným člověkem :).