Bohužel poslední měsíce pro mě byly tak trochu peklem. Na skutečnou tvorbu jsem měla pramálo času a když už se nějaký našel, sbírala jsem poslední kousky vůle, abych udělala aspoň těch pár tahů. Když člověk nemá čas a vše mu vysává energii, nezbývá než vůli použít. Do flow se dostává velmi těžko, jestli vůbec. Musela jsem přijmout, že to je zkrátka období, kterým chtě nechtě projdu.

Lámala jsem si hlavu, proč se musím zabývat těmi pozemsky šílenými věcmi jen proto, že lidé nejsou schopni plnit své základní úkoly, ty ke kterým se sami upsali a na jejichž konání závisí pohyb v našem životě. Nedokázala jsem pochopit, proč se zrovna my musíme vypořádávat s cizí nedbalostí. Ať už se to dělo s jakéhokoliv důvodu, jediné, co jsem mohla, bylo změnit svůj pohled. A to opravdu nešlo vůbec snadno.

Čekala jsem na tu chvíli, kdy se mi při malování zase vyplaví ty pocity, které jsem tak důvěrně znala, které mě nikdy neopouštěly a naopak tato činnost mě vždy dokázala dostat do určité rovnováhy. Okolnosti byly pro mě ale tak nesnesitelné, že jsem nemohla vypnout ani v noci, ani ve dne, ani při malování. Přesto jsem moc chtěla tvořit. Největší obraz hory byl pro mě tedy těžkou zkouškou. Kousek po kousku jsem skládala jednotlivé vrstvy, a pozorovala každý letmý závan známých příjemných pocitů. Někdy to šlo lépe někdy hůře. Tím se řídila i velikost mé frustrace z toho, že se už opravdu nic neděje, tak jak mi přijde logické.

S dokončením obrazu se vyplavila samozřejmě velká radost, ale najednou tady nebyl ten pocit vůbec. A já si uvědomila, že nemám žádný další obraz, na kterém bych chtěla pracovat. Nutně jsem potřebovala ty tahy štětcem, ale nemohla jsem se rozhodnout, co, co mám teď malovat? Můj nikdy nekončící seznam inspirace ve mě najednou nevyvolával tu silnou emoci. Tak dlouho jsem nezačala obraz, že jsem chtěla udělat asi 10 témat naráz, ale to zase nejde. Už zase ten pocit, kdy chci mít aspoň dvě hlavy, 6 rukou a týden volného času.

A v tu chvíli mi došla jedna věc. Vždyť tady mám slíbený portrét, ke kterému jsem před pár lety neměla ani dostatek zkušeností ani dostatek odvahy se do něj pustit. Byl to přesně ten moment, kdy už opravdu nevíte co a díky tomu všechny zábrany spadnou. Prostě jsem potřebovala malovat a zároveň za tím mít smysl. Smysl toho, že to nedělám zbytečně. Že nemaluju další obraz, který nemám kam uložit, kam pověsit, že si nezpůsobím další týdny úporných myšlenek, jaký má tohle smysl, když obraz bude zase několik měsíců třeba v krabici. A tak jsem se s radostí ihned jak jsme se shodly na předloze, pustila do práce.

Absolutně jsem netušila, že deficit byl tak obrovský. Velmi rychle jsem udělala první dvě vrstvy a portrét mě velmi bavil. Opět se zastavil čas a pro mě existovalo jen plátno, těším se s každým dalším tahem, jak se obličej zpřesňuje a vůbec mi nepřekáží, že vůbec neznám člověka kterého maluju. Jde asi o velkou proměnu v mém procesu, ale v tu chvíli je mi to úplně jedno. Na plátně se mi tvoří krásné dílo, které brzy bude zase někomu dělat radost. Bude se moct na něj dívat klidně do konce života, když bude chtít. Olejové barvy jsou nadčasové, žádná fotografie nevydrží tolik co olejomalba. Je to skoro jako pořídit si zlato. Člověku to dojde pokaždé když si prohlíží deset, patnáct let staré barevné fotografie. Ani za mák tak kvalitní, jako byly ty na počátku 20. století. Nebo fotografie uložené někde na virtuálním prostoru, které mohou zmizet kdykoliv se projeví lidský faktor. Nebo když vůbec nemáme možnost tak kvalitní fotografii pořídit, protože se nám líbí jenom někde malý obrázek, ale zvětšit jej dokáže jen staré dobré lidské oko v podobě portrétu.

A když procházím těmito myšlenkami, vzdoumá se ve mě obrovská vlna vděčnosti, že můžu, že mám tu schopnost malovat, že se stále mohu zlepšovat, i když mi okolnosti zrovna do karet nenahrávají. Že jsem tento dar objevila a že s ním mohu potěšit jak sebe tak i jiné dobré lidi a rozjet tak lavinu radosti. Děkuji tam někam do prostoru, odkud tohle chodí :)