Paave Art

Proměna pocitů v obraz
<- Zpět

Svým vlastním tempem

The path

Očekávání

Plníme svá vlastní očekávání? Na čem jsou založená? Jdou z nás anebo z našich strachů? Co nás žene v před, proč děláme, co děláme?

Pokaždé, když se setkávám s nějakou novou myšlenkou, existují dvě prvotní reakce, podle kterých se můžu řídit a říci jim ano nebo ne. Občas musím přemýšlet, zdali aktivita nebo člověk nebo událost patří ke mě, do mého života a chce to delší zkoumání, ale potřebuji se vrátit k oné první reakci svého vnitřku, abych učinila finální rozhodnutí. Může to být svíravý pocit podobný úzkosti a to je většinou signál, že to není pro mě správná cesta. Anebo se mi rozšíří zornice a přestože jsem plná pochyb a třeba i strachů a nedůvěry sama v sebe, vím, že přesně tudy bych chtěla jít. Proč je tedy pro nás tak těžké se rozhodnout pro změnu, kterou se srdce potřebujeme?

Iluze světa

Svět pořád na nás s něčím tlačí a když máme nějaký cíl a chceme se mu přibližovat, okolí nám dává spoustu rad, co máme udělat, a mnoho z nich jsou založené na ryzí racionalitě. Není pak divu, že se ocitneme někde, kde jsme vůbec nechtěli být. Sociální sítě nás matou, každý ukazuje výsledky své několikaleté práce na sobě a svých produktech, své vlastní osobnosti, ale my máme pocit, že se to dá stihnout za pár dní nebo týdnů, abychom se taky dostali tam, kde si přejeme. Takhle to ale nefunguje. Každý máme své vlastní tempo, a nelze uspěchat něco, na co ještě nejsme připraveni.

Být si věrný

Mohla bych říci, že mě přestalo bavit plnit očekávání světa, ale přesnější je, že jsem se konečně naučila stát sama za sebou, bez hořkosti nebo naštvanosti, že už mě zase někdo do něčeho tlačí. Že zase musím něco někomu zdůvodňovat. Proč dělám, co dělám, vymýšlet složité argumenty, proč je má volba nejlepší jaká může v tu chvíli za daných okolností být. Nemusím, a nedělám to. Není třeba přesvědčovat okolí o něčem, co víte, že je správné.

Zeměkoule je nádherná, ale svět lidí je divný kontrukt, ve kterém ztrácíme svou intuici a chuť do aktivit, které nám jako dětem připadají tak samozřejmé. Každý jsme nejlepší pro nějakou věc na světě a pokud ji zapomeneme nebo neobjevíme, hledáme ji složitě v dospělosti a pak se bojíme, že nemůžeme změnit život, tak abychom mohli být sami sebou, protože ....sto tisíc důvodů.... doplňte si.

Jdu a dojdu, jednou...

Jdu si svým vlastním tempem, po lesních cestách, které se mi líbí, které nejsou rovné, ale klikaté, plné propojených kořenových systémů, baví mě skákat z kamene na kámen, chodit nahoru dolů, dýchat čerstvý vzduch, pozoruji náhodně zvěř, potkávám další obyvatele planety, a najednou se ocitnu na vrcholu, vidím krásné údolí a říkám si, páni, to už jsem tady?

<-- Zpět

Paave Art 2021 © design & web Pavlína Ostrá