Paave Art

Proměna pocitů v obraz
<- Zpět

Můj prožitek na Open Art Festu

Snowy fox

Nejvíce obdivovaný obraz. Naprostá většina návštěvníků se zastavila před obrazem a chvíli na něj jen tak koukala. Celou dobu jsem přemýšlela, co je na něm jinak, že tolik převyšuje ostatní :). Obraz byl nakonec i prodán.

Open Art Fest je největší setkání umělců, které v našich končinách aktuálně existuje. Alespoň mě není známo nic tak intenzivnějšího. Ještě pár let zpátky jsem o této akci neměla ani páru, je to teprve pět let, co jsem se ponořila do olejomaleb. A po práci po večerech a o víkendech jsem tvořila svá díla. Takže ano, zabralo pár let vůbec mít slušnou sbírku maleb, které se budou dát někde veřejně pohromadě ukázat. Nějaké menší výstavy jsem měla, ale to se nedá srovnat s tak velkou účastí.

Předchozí prožitek z výstav

Na počátku mého malířství jsem byla tak ohromena technikou olejomalby a tím, co mi vzniká pod rukama, že jsem si ani nedovedla představit, že bych tyto své prvopočátky někomu prodala. Byla jsem s nimi až příliš svázaná, nedokázala jsem je od sebe dát pryč. Proto má první výstava ani nebyla prodejní. Druhá výstava byl takový spíš pokus, jako milovník hororů, halloweenu, všeho tajemného a paranormálního jsem se nadchla, když jsem dostala možnost namalovat sérii halloweenských obrazů. Opuštěné staré domy a duchové. To bylo moje. Přišli ale vesměs mí kamarádi, takže jsem ještě neměla šanci více pozorovat, jak reagují na obrazy neznámí lidé.

Pohlcena malbou a tématy, které jsem chtěla ztvárnit jsem ani nevěděla, jak více proniknout do svobodného světa umění, jako samouk, jako nadšenec, který nechtěl spadnout to nějakého systému, který by mi svazoval ruce. Protože umění je pro mě symbol bohémství, naprosté svobody a nespoutanosti, možnosti vyléčit traumata, která se s námi táhly několik let. U mě malba musí jít zevnitř a co pozoruji, stále to tak bývá i u většiny ostatních malířů nebo lidí, kteří se nějakému druhu umění věnují. Tím nechci nijak odsuzovat ty, kteří se více soustředí na výdělek a hledají styl, který se nejlépe prodá, který bude nejvíce výnosný. Každý máme jiné cíle, jinou cestu, jiný důvod, proč děláme co děláme. A to je kouzlo svobodné volby, každý svou volbou můžeme rozhodovat, komu dáme svůj hlas, kdo získá naše sympatie a koho budeme podporovat. Bez toho, aby nás k tomu někdo nutil nebo přesvědčoval.

Občas se mi stane, že lidi mi v dobré vůli doporučují, co bych mohla malovat. Ale takhle to u mě opravdu nefunguje :D. I přitom když pracuji pro někoho, tvoříme obraz společně, tak aby bavil i mě, abych do něj mohla vložit to, co z dotyčného cítím, přestože jde o realistické pojetí. Chápu, že pro racionální povahy to je těžko uchopitelné, ale tak to prostě je :).

Obrazy k lidem

Zatímco se můj styl tak nějak začal tvarovat, chtěla jsem být více vidět, dostat své malby mezi lidi. Chtěla jsem domluvit více výstav po kavárnách a místech, kde by lidi mé obrazy mohly oslovit. Bylo to složitější, než jsem čekala. Ozvalo se tak jedno místo z 5, nevěděla jsem kde pořádně psát. Do galerií jsem úplně nechtěla, věděli jste, že na většině místech musíte zaplatit pár tisíc, aby tam vaše obrazy vůbec mohly viset? Jako začínající malíř jsem nechtěla tolik investovat, když jsem ještě nevěděla, jaký potenciál mé obrazy vůbec mohou mít a ona ta investice se zase tolik nevrací, jsme-li upřímní :). A když se mi podařilo konečně něco domluvit, tak se najednou všechno zavřelo a bylo po parádě :). Takže z mého plánu dostat obrazy mezi skutečnou cílovou skupinu nebylo nic. Začala jsem se tedy věnovat více zviditelňování přes internet, ale to jak víme, má taky často svá úskalí.

Open Art Fest

A pak na mě někde vykoukl Open Art Fest. Už ani nevím, kolikrát se zrušil, nakonec se ale povedlo a já se znovu přihlásila. Začalo to vypadat, že to všechno klapne. Já sama celý rok řeším dost svůj osobní život, takže jsem pod tíhou problémů nějak ani nepřemýšlela, jaké to bude. Letos se mi podařilo se přestěhovat do blízkosti hor a lesů a tak jsem si s vděčností užívala přírody a vidina celého víkendu stráveného v pražské hale mě zase tolik neuspokojovala. Věděla jsem však, že to pro mě bude cenná zkušenost. Když se ale festival blížil a dovídali jsme se další organizační záležitosti, jak bude vytvořený katalog umělců, pravidelně jsme byli informování o průběhu a v rámci i live vysílání jsme se mohli ptát na co bylo třeba, začala jsem se opravdu těšit. Já jsem strávila posledních řekněme 9 let různě po koncertech a hudebních festivalech, takže mám docela představu, jak je taková velká akce složitá zorganizovat, že to není vůbec žádná sranda a za každým takovým festivalem stojí dost početná skupina lidí, která celý rok nedělá nic jiného. Takže když jsem viděla, že pan Doležal toto s pár lidmi organizuje sám, všechno domlouvá a ještě čelí státním organizacím s hygienou atd., tak jsem upřímně nechápala, jak to dokáže za tak krátkou chvíli dát do kupy. Někde jsem zahlédla, že si na organizaci pár jedinců stěžovalo, nevím o koho šlo, ale evidentně ti lidi vůbec netuší, co taková věc obnáší. Z mého pohledu to bylo až neuvěřitelně dobře organizované. Jako vystavovatel, který vůbec nevěděl, co má čekat a jak to bude probíhat, kde mám přijet atd. jsem z dostupných informací věděla vše, co jsem potřebovala. Na místě jsem už jen zjišťovalat v podstatě jen to, kde se balí obrazy a kde je záchod :).

Pár dní před festivalem jsem začala balit své obrazy a znovu mě překvapilo, kolik jich mám, že jich vůbec není málo, přestože jsem často malovala nebo kreslila na zakázku a řekněme, že takovou třetinu olejomaleb jsem prodala. Zabalila jsem i ty, které jsem původně vůbec prodávat nechtěla, protože jsem měla k nim ten citový vztah. Ale řekla jsem si, takhle to prostě nejde, potřebuji zkrátka uvolnit místo a každý obraz, který se mi podaří prodat mi může zaplatit nájem stánku. A dobře jsem udělala, protože zrovna ty, se prodaly a myslím si, že do opravdu na správná místa, kde lidem budou dělat jednak radost a kde je patřičně ocení :). Což je pro mě ve výsledku dvojí výhra :).

Pozorování reakcí

Od malička jsem silně pozorovací typ člověka. A tady jsem mohla využít svých vrozených schopností cítit ostatních emoce. Pozorovat lidi, jak reagují na jednotlivé obrazy, vidět, jaký typ člověka co zaujme, to se opravdu nedá porovnávat s komunikací přes internet a socální sítě. Díky tomu jsem získala důležité informace, co se větší skupině lidí na mých obrazech líbí, jaký druh lidí na ně reaguje, co při nich cítí a co chtějí cítit, na co se chtějí dívat. Já mám velmi mnoho tužeb, co malovat, že by mi to vystačilo na několik životů. Nemám problémy s inspirací, pokud to neberu tak, že ji mám možná až moc :D. Takže když poznávám své “publikum”, pomůže mi to z toho koše inspirací vybrat ty, které okolí oslovuje nejvíce. Z mé strany nedochází tedy k ohýbání stylu, spíš vývoji a motivy jsou rozhodně průnikem toho, co považuji za krásné já i lidé, kterým se můj styl líbí. Umění se tak stává společným jazykem, stejně jako když fanoušci jedné kapely dokáží najít společnou řeč na několik hodin. Jde o jazyk duše, vnitřního světa, toho, jak prožíváme události ve svém životě a našeho pohledu na svět.

Potřeba umění

Jako účastník a pozorovatel děl umělců jsem mohla zažívat pocity také z té druhé strany. Miluji obrazy a miluji jakékoliv zobrazení krajin, zvířat a emocí. Vidět originální díla na živo je opravdu o dost jiný zážitek, než když člověk vidí obraz na internetu. Všechny ty barvy a tahy v originální velikosti, je to úplně stejné, jako když posloucháte svou oblíbenou kapelu roky a roky stále dokola, protože se té hudby nemůžete nabažit a pak jdete na ten první koncert a slyšíte to na živo a je to o tolik levelů výše, všechny ty pocity se tisíckrát znásobí a zažíváte hodinovou euforii. Je úplně jedno v jaké fázi života se člověk nachází a jestli tady je anebo není ekonomická krize. Pokud člověk cítí a má opravdové prožitky, vždycky bude chtít zažívat tyto emoce naplno a dokud bude mít co jíst, prostor na tyhle zážitky si najde, i když třeba ne tak často, jak by si přál. Umění, ať už ve formě obrazů nebo hudby, je potrava pro duši a nelze ho z života vymazat, je to přirozená potřeba člověka a proto tady za ty tisíce let zůstává a stále více lidí se učí malovat, zpívat a hrát divadlo a hrát na hudební nástroje.

Studovala jsem dva roky po ekonomické krizi v roce 2008, stavěla jsem se na vlastní nohy a při studiu jsem měla sotva na nějaké kvalitní jídlo, a nájem jsem si z toho málo, co jsem dokázala v té době vydělat, platila sama. Ale vždycky jsem ušetřila i něco na nějaký ten koncert nebo festival, protože to mi dávalo sílu, radost, pocit štěstí, byly to zážitky, které jsem pro svůj život potřebovala. A tak věřím, že pokud se neuvidíme na nějaké akci hned příští rok, za pár let rozhodně.

Byla to super akce a děkuji za ni a za všechny ty super lidi, se kterými jsem měla možnost mluvit :).

<-- Zpět

Paave Art 2021 © design & web Pavlína Ostrá