Paave Art

Proměna pocitů v obraz
<- Zpět

Kreativní den

Rise - akvarelová malba

Většinou vstávám ráno velmi brzy, zvlášť když pracuji pro sebe a ne pro někoho jiného. Pracuji pro sebe, tím myslím, že tvořím, maluji, zpívám, píšu, šiju nebo co mi přijde na mysl a aktuálně potřebuji. Existuji v době, kdy je možné tvořit v několika sférách na ráz, jsem schopna se naučit mnoho za krátký čas, díky dostupným návodům a ochotným lidem, kteří šíří své znalosti dále. To za mých rodičů nebylo, museli se otáčet, aby vůbec přežili tu šílenou dobu, kdy se nesmělo takřka nic a už vůbec ne za peníze.

Denní režim

Den začíná filtrovanou kávou, jak jinak. Dávám si ten jeden vzácný šálek kávy, který mě naladí na celý den. Požitek z jednoho malého šálku jsem si budovala několik let, začalo to návštěvou Finska. Kolem mě lidé požívali několik hrnků kafe v za den, ale bylo to pro jejich těla dobré? Těžko říct, pro mé rozhodně ne. Jeden je více než dost, nač bych měla těžit z kávovníku více než mé tělo a chutě potřebují? Jeden je pro mě akorát dost, abych si vychutnala lahodné tóny kávy, po každé trochu jiné odrůdy, chutě si žádají změnu. Někdo by namítl, že i jeden za den je hodně :).

Toky myšlenek

Nicméně, stává se, a to celkem běžně, že nevím, co dříve dělat. Je toho tolik, co bych chtěla za tři dny stihnout. Pokud venku svítí slunce, je tařka pro mě hřích nejít ven a získávat pro své tělo zásoby energie na zimu. Snažím se využít každou volnou chvíli pobytu na čerstvém vzduchu, pro toto jsem bojovala tolik let, abych si ho mohla užít. A když prší, je to naopak příležitost vytáhnout z toho krásného mlhavého počasí všechnu kreativitu ze mě ven. A že letos deště nebylo vůbec málo :). Dalo by se říci, že mě toto počasí velmi inspiruje. Mít to štěstí teplé deky, a horkého čaje, koukat se na ta mračna a v hlavě mi začínají běhat myšlenky jako o závod. Napadají mě obrazy a příběhy, které bych tak moc chtěla zaznamenat. Přestože proběhou v řádech milisekund, zrealizovat je trvá někdy měsíce i roky. Někdy mě to přívádí do celkem frustrujícíh stavů, dříve jsem byla posedlá rychlostí, ale nakonec jsem se naučila “chodit pomalu”. Ten stav, kdy už vám nezáleží na počtu odvedené práce, ale na její hloubce, kvalitě, opravdové vnitřní hodnotě. Pokud má takovou hodnotu pro mě, jakou asi bude mít pro ostatní?

Obrazy prolíná hudba

Pro mnohé není překvapení, že jsem vyrostla na hudbě. V oněch zásadních letech, kdy se definuje lidská osobnost a většina lidí zasažených hudbou zkrátka jednoduše zformuje kapelu. I to byla má snaha, avšak bylo na práci uvnitř mnoho, co mělo být vyřešeno. Nedůvěra v sama sebe a neustálé porovnávání se s okolním světem, způsobily kreativní blok na mnoho let. Jak mohu něco vytvořit, když jsem vždy jen hrála na piano z not? Když nevím nic o skládání hudby? Když sotva umím anglicky, abych dokázala napsat nějaký text. Když jsem ztratila svůj hlas...

Po 15 letech dostávám nejen kuráž toto všechno uskutečnit, neboť jsem na cestě tyto překážky zdá se více méně překonala, navíc zjišťuji, jak ta všechna kreativita funguje. Maluji roky, ale ty nejzásadnější myšlenky mě napadají vždy při hudbě. Ta má tu neskutečnou sílu, co obraz nejspíš mít nikdy nebude. Proto přiláká davy na koncert, zvlášť v těch syrových žánrech, které vytahují na povrch vše, čeho se běžná společnost štítí, co ji nevoní, co ji děsí, co nechce vidět nebo čemu nechce čelit. A proto to má takovou sílu. S těmito myšlenkami zasedám k pianu a hraju další z mých mnohých improvizací. Ruce mi běhají po pianu a skoro se až musím usmát, jak je najendou jednoduché hrát melodie a smyšlené skladby. Hraju-li intervaly, je najednou úplně jasné, co má přijít následně.

Umění uvolnit se

Roky jsem uvažovala nad tím, jak složit něco co má hodnotu. A co se mi to vlastně tenkrát stalo, když jsem ve svých 21 letech složila tu skladbu, z které mi jde mráz po zádech ještě dnes. Tenkrát mi to sebralo poměrně dost úsilí, že jsem si nedovedla představit, že bych takové nápady měla solit jeden za druhým. A tam se to zaseklo, s mylnou myšlenkou, že potřebuji vnější impuls, nástroj, který opět vzbudí mé skladatelské schopnosti.

A najednou mi to přijde tak nesmírně jednoduché. Prostě sednout si a hrát. A melodie přicházejí tak jednoduše, jako když spisovatl píše svou knihu a neví ještě co bude dál, ale slova mu přicházejí na mysl, jedno za druhým. Je to čistý tok, a svýma rukama jen zaznamenáváte něco, co už nejspíš nikdy nezopakujete. Ten záznam, to je další meta, kterou musím překonat. Ale stačí se uvolnit a nadšení zařídí všechno ostatní.

Vzpomínám si na své roky, kdy jsem chodila do lidové školy na hodiny piana. Tak moc jsem se snažila vyhovět požadavkům, abych byla ten správný virtuos, abych dokázala zahrát ty velikány, jednou... A bylo to v pořádku, nemohla jsem já ani nikdo další tušit, že budu mít skladatelské sklony, že chci zkrátka tu hudbu vytvořit, že se budu chtít vyjádřit. Dříve lidi žili život a pak začali být tím, co jim život nejvíce nabídnul. Já čekala na život, pak jsem jej konečně začala žít a nyní chci zúročit vše, co jsem se doposud naučila. Co na tom, že mi už není těch 15, kdy mé oblíbené kapely začaly své vrcholné kariéry. Je doba, kdy to funguje naopak, ale neměli bychom vždy pracovat s tím, co máme?

Jen to spojuji

Uvědomila jsem si, že jsem schopná vytvořit v hudbě to, co mám uvnitř. Chtěla bych to všechno pojmout, vášeň a nadšení ze mě srší a já se nacházím v tom stavu, kdy nevím, co dřív. Čtyři obrazy, co nutně chci dokončit, další nápady v hlavě jak propojit s příběhy a do toho mi hází vidle tyto muzikantské choutky. Už zase. Silněji než kdy dříve cítím, že už to nemohu dál odkládat. Jsem na to připravena, mám všechny vnitřní nástroje, které jsem kdy potřebovala. A tak se rodí myšlenka, že tyto všechny dovednosti mohu navzájem propojit. Kdyby existovala umělecká škola, přijde nám to úplně normální, že se člověk nespecializuje jen na jednu činnost. V dokonalém světě v mé hlavě existuje místo, ve které právě propojením získáváme ucelený obraz vyádření a jednou činností podporuji další. Tak jako ve filmu, když příběh potrhují charaktery herců a hudba dodává atmosféru, stejně jako kamera. Na jednoho člověka až příliš, ale ne možná pro každého :).

Ráno usedám k obrazu a přidávám další vrstvu. Když vím, že barva potřebuje chvíli usychat, beru do ruky látku a šiju další kousek do mého nového šatníku z přírodních materiálů neboť nechci už shromažďovat umělá vlákna, která mou pokožku jen dráždí. Opět tvořím z představ v mé hlavě, které se tam někde uhnízdily, asi z těch stovek obrazů, které jsem během života zahlédla. A pak zasedám k pianu a cítím největší nával pocitu štěstí, uvolnění, lásky, údivu, harmonie, radosti, které nedostávám při žádné jiné činnosti. Nezbytně nutné z hudební teorie, co jsem se byla nucena naučit, uvědomuji si, jak bych bez těchto znalostí a hraní úhozů a rytmů nebyla schopna takto uvolnit své tělo. To co nás ve škole snad i nebavilo ale cítili jsme, že je to důležité se opravdu najednou ukazuje, že vytvořilo naši budoucnost. Děkuji Vám paní učitelko, byla jste vždycky má hrdinka.

<-- Zpět

Paave Art 2021 © design & web Pavlína Ostrá