Paave Art

Proměna pocitů v obraz
<- Zpět

Jsem hypersensitivní. No a co?

Jak to souvisí s malováním? Třeba jako palivo s autem, bez něj by to nejelo.

The Eye Inflammation drawing

Co je hypersensitivita

“Slovo "hypersenzitivní" je vysvětlováno jako nadměrně citlivá až přecitlivělá reakce na různé podněty. A teď tedy přecitlivělost: Podle definice přecitlivělost znamená tendenci intenzivně reagovat. Často se toto označení používá pro osobnostní vlastnost, jíž může být například zvýšená vzrušivost nervové soustavy. A v jiném slovníku se dočtete, že přecitlivělost je snadná zranitelnost citů a že se týká zvláště mezilidských vztahů.

V naší současné slovní zásobě používáme namísto slova "hypersenzitivní" označení "přecitlivělý", kterým hanlivě označujeme někoho, kdo je podle nás trochu "divný", chová se nepředvídatelně a pro druhého i poněkud nepřiměřeně. Každý z nás je však jiný a má odlišné vnímání. ” Zdroj

Trochu mé historie

Už jako malá jsem chápala, že být přecitlivělý se v tomhle světě prostě nenosí. Jakmile jsem na něco reagovala přehnaně, dostalo se mi výsměchu, zjednodušování situace nebo nazlobených reakcí. Tak jsem se velice dokonale naučila své pocity maskovat a nechávat si je pouze pro sebe. Přišlo mi, že to začalo fungovat dost dobře a opírání se o rozum a racionalitu mi v okolí vždy vysloužilo uznání a potřebné podpory. A takhle jsem to aplikovala tak dlouho, dokud jsem si nezačala myslet, že jsem úplně bezcitný člověk :).

Jakmile jsem nastoupila do pracovního procesu, racionalita se mi hodila ještě více, ale najednou se ve mě začaly bít dvě protichůdné osobnosti: racionální a citlivá. V hlavě mi to dělalo pořádný guláš.

Po škole člověk tak nějak automaticky začal odbourávat všechny ty reflexy, které se naučil, aby splnil tohle a tamto a prošel celým zkostnatělým systémem a mohl nějak podle sebe začít žít. Začala jsem zjišťovat, že mě některé události nebo reakce opravdu rozruší více než mé okolí, ať už šlo o pozitivní nebo negativní pocity. Od mala jsem byla braná za “tu vzteklou”, ale já to vnímala jako odboj proti tomu, v čem jsem vyrůstala.

Najednou jsem si ale začala všímat, čím jsem byla štastnější a své mysli svobodnější, měla jsem tyto “přehnané” reakce i tehdy, když jsem měla z něčeho radost a byly to opravdu i velmi běžné věci, které s ostatními zase tolik nehly. Okolí ze mě často bylo nadšené, protože lidi prostě milují štastné lidi a co vypadají, že si užívají život. No a pak jsem se začala věnovat malování více než čemukoliv jinému. Překvapené reakce okolí, jak takhle rychle můžu malovat a jak se rychle učím, nebyly zrovna vzácné, ale já to prostě brala, že když se chce, všechno jde - opět racionálně. Jenomže v takové činnosti je daleko více pocitů než si člověk dokáže připustit.

Vnímat je přirozenost

Jedním z hlavních znaků hypersensitivních lidí je také fakt, že díky přijímání všech podnětů z okolí dokáží vnímat detaily naprosto velmi hluboce a aniž by se museli nějak extrémně soustředit nebo je hodiny analyzovat. Můžou to být emoce lidí kolem, děj, chování lidí, řeči těla, ale třeba také barvy, odstíny - takoví lidé jsou také citliví na zvuky a světlo - (proto už od malička celé léto vždy nosím tmavé sluneční brýle, téměř je nesundávám, ostré světlo mi vždy dělalo potíže, i když jsem si myslela že to je normální). Problémy nastávají “pouze” tedhy, pokud je podnětů příliš mnoho.

Jak jsem na to vlastně přišla?

Celou svou pracovní kariéru jsem měla pocit, že jsem tak nějak složitější a že to po citových stránkách se mnou asi není jednoduché, brala jsem to jako svou charakteristiku, ale také jsem to přisuzovala faktu, že jsem většinu času pracovala v ryze mužských kolektivech. Na druhou stranu jsem také zjistila, že těchto vlastností se dá také využít ku prospěchu svému i ostatních, nemusí to být jen “vada na kráse”.

No ale trvalo mi fakt 29 let, než jsem zjistila, že to není jen má “divnost”, ale že takových lidí se stejnou charakteristikou je více a že jich je dokonce až 20%, jen jsem za celou dobu narazila jen na málo jednotek. O hypersensitivitě jsem četla už pár let zpět, ale můj racionální mozek se k tomu postavil opět nevalně, řekl si “zajímavé” a šel dál.

A až na začátku roku 2020 mi došlo, že tam patřím taky. Tohle uvědomění mi pomohlo pochopit hrozně moc divných situací v minulosti a najednou vše začalo dávat smysl. A také mi pomohlo pochopit, proč zrovna malování a proč to jsem to považovala/považuji za svůj hlavní smysl života. Nejde jen o to, jak dokážu převést barvy na plátno, ale hodně zásadní je přijímání podnětů od lidí samotných, tak trochu čtení jejich myšlenek, životního příběhu a vkládání jejich pocitů do obrazů. Protože jo, dělá mi problém rozlišit, které emoce jsou moje a které jejich. Vždycky se to tak smísí, že nakonec v obrazu je kus člověka, pro kterého to dělám. Jako kdybych ho nasákla a přenesla na plátno.

Odkazy na téma hypersensitivních neboli vysoce citlivých lidí:

<-- Zpět

Paave Art 2021 © design & web Pavlína Ostrá